Filozofie pohádek: Proč bývají kruté?

Echo Podcasty

Děťátko osiřelo; jindy jej rodiče opustí uprostřed temného lesa; tatínek si vytesá ze dřeva loutku, jíž se pak směje za její natvrdlost. Máme ve zvyku se na pohádky dívat jako na produkci pro děti, která má svět ukazovat ve vlídném světle. Když však odložíme tento „disneyovský“ předpoklad, možná nám nezbude než seznat, že přinejmenším klasické pohádky ztvárňují ty nejhrůznější obavy. Tematizují bolest ze ztráty nejbližšího, chudobu, strach a hrůzu ze samoty. Ostatně když vznikaly jako literární útvar v šestnáctém a sedmnáctém století, nebyly určeny ani dětem. V učených salónech si je předčítali dospělí.

Co je tajemstvím pohádek? Ve své klasické monografii tvrdí Bruno Bettelheim, že ve schematičnosti znázorňují výchozí konfliktnost lidské situace. Všichni začínáme v popelu a teprve postupně a bolestivě se učíme žít. Osvobozujeme se od svých blízkých, přetrháváme staré vazby, navazujeme nové – a hlavně překonáváme strach. Teprve zde se projevuje možná vlídnost pohádek. Situace leckdy působí beznadějně, ale přesto má smysl jednat, být odvážný a riskovat. Asi i proto jsou pohádky příběhy o proměnách. Ty ze zvířat do lidí a zpět bývají ty méně spektakulární. Pozoruhodnější je, jak se ze zbabělého stane odvážný, jak ze skřeta velkorysý člověk.

Mexický režisér Guillermo del Toro zachoval ve své adaptaci Pinocchia toto původní jádro „pohádkové“ logiky. Ve filmu z roku 2022 ukazuje, že s vysmívaným Pinocchiem je možná vše v pořádku. Skutečný problém je zapšklý otec Geppetto, který si Pinocchia vyřezal jako náhradu za svého zesnulého syna Karla a nyní se na Pinocchia zlobí, že není zesnulým synem.

Del Toro nepromění Pinocchia ve skutečného chlapce. Není třeba. Svou odvahou a dobrosrdečnost dokázal i ve své dřevěné podobě. Pohádkové rozuzlení tkví v tom, že se otravný temný fotr promění v milujícího otce, který věčně zklamávanému Pinocchiovi konečně řekne: „Miluji ti takový, jaký jsi.“ Ač je to nezvyklá interpretace, následuje klasickou pohádkovou logiku. O žebrotě se v původních příbězích hovořilo proto, že chudoba a hlad byly běžnou zkušeností; o opuštěných dětech proto, že se lidé neschopní uživit své děti občas svých potomků vzdávali. Del Torova adaptace jako by pojmenovávala současnou chudobu: uzavíráme se do sebe, svého trápení, a možná tím ztrácíme schopnost být pro druhého blízkým člověkem.

I. Proč jsou pohádky často nelítostné? [úvod do 16:47]

II. Meme, který se šíří světem a mění naše myšlení [16:47 až 22:55]

III. Proč v pohádkách vystupuje tolik mocných žen? [22:55 až 33:30]

IV. Pinocchio: Chudá, otravná loutka – a ještě otravnější otec [33:30 až 49:20]

V. Co o nás říkají současné pohádky? [49:20 až konec]

Bibliografie

Giorgio Agamben, Pinocchio, Pinocchio: Les aventures d'un pantin doublement commentées et trois fois illustrées, Paris: Rivages, 2022.

Bruno Bettelheim, Za tajemstvím pohádek: Proč a jak je číst v dnešní době, Praha: Portál, 2017.

Guillermo del Toro, Pinocchio, Netflix Animation, 2022.

Alena Mornštajnová, „Mornštajnová: Po Haně jsem nemohla spát, knihy pro děti jsou terapie, je jim potřeba říct, že svět je laskavý“, in: DVTV, 14. 12. 2024, https://www.dvtv.cz/dvtv/videos/mornstajnova-po-hane-jsem-nemohla-spat-knihy-pro-deti-jsou-terapie-je-jim-potreba-rict-ze-svet-je-laskavy

Jack Zipes, The Irresistible Fairy Tale: The Cultural and Social History of a Genre, Princeton: Princeton University Press, 2012.